Vít Slíva 1951–

Vít Slíva je jedním z nejvěhlasnějších brněnských básníků. Avšak Brňákem se nenarodil, musel se jím stát. Na svět přišel nedaleko od Opavy, v Hradci nad Moravicí, školu pak vychodil v Bohumíně a Slezsko opustil až poté, co byl do Brna přijat na vysokou školu. Na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (dnešní Masarykově univerzitě) se věnoval češtině a latině, a po studiích pokračoval ve šlépějích svého tatínka a stal se učitelem. V Brně pak na dlouhá léta zakotvil na gymnáziu Slovanské náměstí. V současnosti působí na Biskupském gymnáziu, kde si – snad pro svůj ostře řezaný profil a prošedivělý plnovous, snad pro vášeň k antickému písemnictví – vysloužil mezi studenty přezdívku Homér.

Eposy však v Slívově tvorbě nehledejte. Začíst se naopak můžete hned do několika básnických sbírek. Ta první pochází z 80. let a vyšla v nakladatelství Blok pod názvem Nepokoj hodin. Sbírka představila autora, který je schopen vytvořit zralé expresivní výjevy v prostoru a čase. Objevují se v ní motivy lásky i samoty. Druhá sbírka Černé písmo (1990, Blok) vnáší do Slívova výrazu elegičnost, často se v ní objevují motivy dětství. Ve sbírce Volské oko (1997, Host) propracovává metodu básní – vzpomínek. V Tanci v pochované base (1998, Host) je zachycen básníkův vnitřní svět po smrti otce. Dosud nejvydařenější sbírkou – alespoň podle mínění kritiků – je Bubnování na sudy (2002, Weles). Sbírka byla oceněna knižní cenou Magnesia Litera (2003). Slíva se v ní věnuje rodnému Slezsku, stejně jako Brnu. Tuto poetiku pak dále rozvíjí v Rodném hrobě (2004, Host). Doposud posledním publikovaným souborem Slívových básní jsou Soutoky světelných řek (2015, Weles).

Vít Slíva nás spolu se svými básněmi pozval na procházku do Žebětína (1). Podivuhodný název, ten Žebětín. Dlouhá léta si myslel, že musí nutně nějak souviset s „žabami“. Žabětín – Žebětín, to dá rozum... Teprve později zjistil, že název dnešní městské části je odvozen od jména majitele původního panství. V tomto strohém výkladu však chybí podstatný kus poezie: každý ať si vybere. Proč ale Vít Slíva z celého Brna vybral právě toto místo? Kvůli žabám to není. Důvody k tomu měl v zásadě dva. Jak sám trefně poznamenal: s Žebětínem ho pojí motoristicko-erotická vášeň. A o obou pólech této své náklonnosti napsal celou řadu básní. Dle slov Ludvíka Kundery je Slíva básníkem, který uvedl Žebětín do literatury. A že si je toho Žebětín dobře vědom, je u vstupu do zdejší knihovny – v rámci projektu Brno poetické – uveřejněna Slívova báseň V Žebětíně ze sbírky Návrší. Vít Slíva miluje závody na motorkách. Až do roku 1963 vedla Žebětínem stará závodní trať – součást Masarykova okruhu. Na zdejším úseku trati žel došlo k sérii smrtelných nehod – nad místním kostelíčkem se zabil švédský závodník Lundberg a na výjezdu z obce německo-francouzská sajdkárová dvojice Stollová–Drion...

Snad proto byla tato část trati z původně sedmnáctikilometrového okruhu odříznuta jako první. Vít Slíva se sice s Žebětínem seznámil až v 70. letech (po závodech motorek totiž často zabrousil s bratry, syny a přáteli do místní hospody), i přesto však dokázal vykreslit atmosféru žebětínského úseku v době jeho největší slávy, a to například v básni Děti troubí na amolety (sbírka Černé písmo). K motorkám Slívu a jeho bratry přivedl tatínek. Když se pak nedaleko Žebětína stavěla nová trať, nemohli se již dočkat. O vánočních prázdninách roku 1986 se všichni společně vydali podívat, jak stavba pokračuje. Okouzlen vzpomínkami na náladu toho večera napsal Slíva báseň Siemens-Martinská noc (3) ze sbírky Volské oko. A důvody erotické? Kousek od Žebětína, v Ostrovačicích, se odehrává děj Mrštíkova impresionistického románu Pohádka máje. V Žebětíně na to upozorňují hned tři ulice: Májová, Ríšova a Helenčina – dvě poslední nazvány podle ústřední milenecké dvojice.

Milostným oparem je prosycen i Slívův Žebětín: od 80. let sem totiž k více či méně romantickým setkáním zval bývalé studentky… „Ve vší počestnosti,“ zdůrazňuje se smíchem. Do bývalé hospody naproti soše Jana Nepomuckého pozval jednoho večera „nestudentku“ Marii (2). Zůstali dlouho, až do noci, dost se popilo. A Marie se dala do řeči s místními, starými „Žebětíňáky“. Slíva jako by jí byl najednou „luft“… „Udělal dusno“, a muselo se z hospody ven. O této noční lekci žárlení napsal báseň V Žebětíně (sbírka Volské oko). Po Žebětíně se navíc dá náramně chodit, špacírovat a být zamyšlen. To básníkům svědčí. „Někdy v 80. letech, to jsem tehdy ještě učil na Slovaňáku, jsem měl narozeniny a kdosi mi k nim dal slivovici. A já si řekl, že to oslavím sám. Byl leden, nešel jsem domů, vzal flašku a jel do Žebětína. A tak jsem tady chodil, a jak už jsem měl vypité, najednou vidím šípkový keř; a protože opilství je nácvik na šílenství, měl jsem s tím keřem najednou chuť mluvit. A tak vznikla básnička Šípek (4) ze sbírky Bubnování na sudy,“ vzpomíná Slíva potutelně. A tak tehdy skrze šípkový keř promluvil možná s celým Žebětínem, který jej beztak už dávno přijal za vlastního.

Kompletní procházku s mapou a fotografiemi si můžete stáhnout ZDE.