Jak to bylo

Ležela jsem na pultě hračkářství Puntanella spolu s ostatními hračkami. Měla jsem na krku hnědou mašli a na ní visačku s nápisem: "Bobík s vázankou". Chápete to? Bobík! Jako kdyby nebylo vidět, že jsem holka.

Jednoho dne přišla do hračkářství holka s maminkou. Dlouho se prohrabávaly tou obrovskou hromadou plyšáků, až mě ta holka vzala do ruky a řekla: "Ten je dobrý!" Zaplatily mě, daly do tašky a já se nemohla dočkat, až si s tou novou holkou budu hrát. Ale žádný hraní nebylo. Když mě přinesly domů, ze všeho nejdřív mi sundaly mašli a já se začala trochu bát, že už zůstanu nahatá. Ale potom....holky, já dostala nové šatičky! Bílou sukni se zeleným lemem a žluté tričko s nápisem. To byla nádhera. A to pořád ještě nebylo všechno.

Druhý den ráno, mě ty dvě zase daly do tašky a donesly mě k autobusu. Tam nějaká paní, měla hrozně moc holčiček a říkala jim, že když jedou úplně poprvé na soutěž, že potřebují maskota. A pak to přišlo! Vytáhla mě z tašky a všechny holky křičely, že jsem krásná a všechny si mě chtěly pochovat. A tak jsem šla z rukou do rukou a byla jsem děsně šťastná.

Nakonec se všechny ty holky převlékly do stejných oblečků jako mám já. Vypadaly jsme prostě báječně.

Dneska už vím, že ta holka, co mě vybrala, je naše kapitánka a ta paní, co mě v autobuse vytáhla z tašky, je naše trenérka.

Takže dovolte, abych se vám všem představila:

"Jsem Ťutinka -

oficiální maskot mažoretkové skupiny Mini Pampelišky Praha."

To byl den!

Na sobotu 7. října 2006 jsem se moc těšila. Po dlouhé době budou mít moje mažoretkové kamarádky vystoupení. A ne jedno, hned tři za den. No a já, jako správný maskot u toho přeci nesmím chybět. Zase budeme všechny stejně oblečené a bude nám to slušet a všichni se za námi budou otáčet…

Ráno jsem nemohla samou trémou ani dospat a celé dopoledne jsem zlobila. Ale když to se nedalo vydržet. První vystoupení jsme měly na Břevnovské pouti. Já na pouti ještě nikdy nebyla a tak jsem nevěděla, co mě čeká. Teda, tam bylo lidí! Ze všech stran se ozývala muzika a zvonění a houkání kolotočů. Takový hluk nebyl ani ve Strakonicích při vyhlašování výsledků. (A dokonce ani na soustředění po večerce.) Ale protože se všichni ti lidé usmívali a opravdu se za námi otáčeli, tak jsem se nebála. Vystoupení se holkám povedlo. Bodejť ne, když jsem jim držela palce, až jsem je měla celé fialové. Za odměnu mě Klaudie s Livií vzaly na autodrom. Nejdřív jsem se polekala, že holky neumí řídit, protože pořád do někoho bouraly a někdo zas boural do nás. Pak jsem pochopila, že právě to bourání je ta největší legrace. Jenže my jsme se nemohly pořád jen bavit. Musely jsme jet na Zličín k Supermarketu Globus na další dvě vystoupení.

Na Zličíně foukal studený vítr a byla opravdu zima. Mě to moc nevadilo, mám kožich, ale když jsem viděla holky v těch kraťounkých sukýnkách, tak mi jich bylo trochu líto. Jsou to ovšem už zkušené mažoretky a tak ani nemrkly a obě vystoupení odpochodovaly, jakoby nic. A ještě se u toho usmívaly.

Domu jsem se vrátila hrozně moc unavená. Zalezla jsem si do pelíšku a okamžitě usnula.

Jak jsem byla v nemocnici

(O Šárce)

Šárku bolelo bříško. Já moc dobře vím, jaké to je. Jednou jsem snědla hrozně moc čokolády a pak mě bříško bolelo a vůbec se mi to nelíbilo. Jenže Šárka žádnou čokoládu nejedla a bříško jí bolelo pořád a pořád, až jí maminka vzala k panu doktorovi. A pak jí brali krev a koukali na ní různými přístroji a já nevím, co všechno si na tu mojí nejmenší Pampeliškovou kamarádku vymysleli. Prostě mi jednou holky řekly, že Šárka je v nemocnici.

Klaudiina maminka je sestřička. Ne moje, ale zdravotní. A taková zdravotní sestřička je v každé nemocnici jako doma. Poprosila jsem jí, jestli bych se za Šárkou nemohla jít podívat. To víte, všechny by nás tam asi nepustily, tak že půjdu jenom já a od holek vyřídím pozdrav. A tak jsme šli.

Když jsem vešla do Šárčina pokoje, pan doktor jí zrovna vyšetřoval a pak řekl: “To tvoje bříško se mi nelíbí.“ Bylo mi Šárky líto a tak jsem nahlas a nebojácně řekla: „Jak to, vždyť ho má moc hezké, je štíhlá jak proutek.“ Pan doktor se otočil a chvilku na mě koukal. Medvědici v sukni asi v nemocnici nepotkává každý den. „Na pohled je hezké, ale uvnitř není něco v pořádku,“ dodal.

„Šárka má uvnitř jiné bříško než ostatní mažoretky?“, zeptala jsem se.

Pan doktor se usmál: „Nejen než ostatní mažoretky, ale jiné, než ostatní holky a kluci.“

„A nemůžu mít také jiné bříško?“, vytřeštila jsem oči na pana doktora.

To už se pan doktor smál a řekl: “Ty ho máš jiné určitě, protože tam máš molitan.“

Trochu jsem se zamračila, že se mi ten pan doktor směje. Ale pak jsem si řekla, že když si dovede dělat takovou legraci, určitě bude hodný. Pak mi ještě vysvětlil, že bude Šárce bříško operovat a že to všechno, co je tam špatně opraví a pak jí ho zase pěkně zašije. A že to udělá tak, aby jí to co nejmíň bolelo a aby s námi mohla co nejdřív zase trénovat a vystupovat.

Ještě chvilku jsem byla se Šárkou, ale pak už jsem musela jít domů. A cestou mě napadlo, že s Šárkou budeme mít teď víc společného, než s ostatníma holkama. Budeme totiž obě ušité.

Tak ahoj a ty se Šárko drž!

Ťutinka

Vystoupení ve škole

Nejen děti slaví narozeniny. Slaví je i medvědi a od soboty 1.12.2007 vím, že je slaví dokonce i školy. Škola, do které chodí Klaudie slavila 30 let. A tak paní ředitelka pozvala naší mažoretkovou skupinu, aby celou tu slávu zahájila.

Holky předvedly zbrusu nové pochodové defilé a já byla hrozně napnutá. Hlavně proto, že pro šest mých mažoretkových kamarádek to bylo první vystoupení. Představte si to! Přišly do naší skupiny teprve v září a za dva měsíce natrénovaly vystoupení. Ptala jsem se jich, jestli se moc nebojí, ale holky se smály a jen vrtěly hlavami. To jejich maminky a tatínkové se báli mnohem víc.

Nové byly i kostýmy, vlastně jen napůl nové. Kapitánka byla v červeném, pak tři řady žlutých mažoretek a nakonec zase jedna řada červená. Vypadalo to hezky. Jen když jsem v šatně viděla Livii v červeném, tak jsem začala natahovat, že chci také nový kostým. Pak jsem si ale začala hrát, jako že Livie je kapitánka jen těch červených mažoretek a já že jsem kapitánka těch žlutých a to mě bavilo, protože žlutých bylo daleko víc.

Ale holky nezapomeňte! Jestli budete mít nové kostýmy, tak JÁ CHCI TAKY!!!!

Ťutinka

O zklamání

Šampionát roku 2008 pro nás začal báječně. V oblastním kole v Kladně se holky umístily na 3. místě a já měla stejnou radost jako ony. Hrozně jsem se těšila na další, tentokrát už zemské kolo konané jako vždy ve Strakonicích. Ve Strakonicích jsem už jednou byla, ale to jsem byla ještě úplně malý medvěd a o mažoretkách jsem toho věděla hodně málo. Dneska jsem daleko zkušenější. Znám už spoustu mažoretkových skupin a také vím, co to dá práce uspět v takové soutěži.

Ve Strakonicích jsem chtěla nést ceduli s názvem naší skupiny, ale holky mi to nechtěly dovolit, že prý jim nebudu stačit, protože mám krátké nohy. Začala jsem fňukat a taky se trochu vztekat, ale nepomohlo to. Nakonec to holky vyřešily naprosto skvěle. Dostala jsem vlastní Káju. Kája nesla ceduli i mě a to se mi líbilo. Holky zase dostaly nové kostýmy, ale já si nechala ten s třásněmi, protože mi za prvé strašně sluší a za druhé v něm vypadám trochu jako pampeliška a to se hodí. V sobotu dopoledne jsme přijely do Strakonic, ubytovaly jsme se na internátě a šly jsme na oběd. No a pak už se holky začaly pomalu převlékat do kostýmů a česat se a u toho jsme si pořád povídaly a chechtaly se. Průvod městem byl krásný. Kája se mnou a cedulí šla vedle kapitánky a za námi pochodovaly holky v těch nových modrých kostýmech. Prostě nádhera. Pochodovka se také povedla, a tak jsme v sobotu šly spát spokojené. V neděli se soutěžilo v letním kině. Holky se o mě krásně střídaly a dávaly mi ochutnat lízátka a sušenky, sluníčko svítilo, pak bylo vystoupení a pak zase ty lízátka a párek v rohlíku. Krásný den.

A na konec celého dne bylo slavnostní vyhlášení výsledků. Všechny mažoretky z dětské kategorie nastoupily na pódium. Pan konferenciér hlásil, že bude číst jména skupin, které postupují do Poděbrad. Zavřela jsem oči a držela jsem nám palce, ale naše jméno ten pán neřekl. Nepostoupily jsme. Vůbec jsem to nemohla pochopit. Vždyť Terezka a Ivanka se tak krásně usmívaly, obě Nikolky zvedaly kolínka až k bradě, Kristýnka šla také moc hezky a Andrejka měla dokonale napnuté špičky a Lucka byla skvělá…všechny byly skvělé. To už jsme šly z pódia a já najednou viděla, že některé holky mají červené oči a tečou jim slzy a tak jsem začala brečet také. Brečela jsem ještě v autobuse, až jsem z toho usnula.

Probudila jsem se až v Praze a začala jsem přemýšlet, jakou asi budeme mít příští rok skladbu a jestli se na soustředění budeme učit nové pochodové defilé. Najednou jsem se začala strašně těšit na to všechno, co nás čeká příští rok. A to už jsme stavěly na Dědině a tam čekali rodiče a ti nebyli ani trochu smutní, byli naopak pyšní, poplácávaly holky po zádech a maminky říkaly, že to, co holky předvedly ve Strakonicích, to ony by nikdy neuměly (a to už jsou pořádně velké holky). A já si myslím, že mají pravdu.

Fakt jsme holky dobré!!! Vždyť jsme byly na Mistrovství Čech!!!

A já se hrozně těším na soustředění. To nám totiž začne nové mažoretkové dobrodružství.

Mějte se krásně a pořádně si odpočiňte.

Vaše Ťutinka

A zase Strakonice!

Je to už rok, co jsem psala naposledy. Od té doby se změnilo hodně věcí. Od letošního roku 2009 se naše skupina jmenuje MAXINKY a máme novou trenérku Zlatku. Zlatka je dcera Pěvy. Vlastně teď máme trenérky dvě, protože Pěva za námi často chodí. Moje mažoretky nacvičily zbrusu novou skladbu a musím se přiznat, že se Zlatce moc povedla. K modrým kostýmům letos holky poprvé obuly pravé mažoretkové kozačky a já dostala nové šaty (kozačky naštěstí ne, to se pro medvěda nehodí). Ale jedna věc se nezměnila. Zase nás čekala Strakonická soutěž.

Na té letošní se mi líbilo hned několik věcí. A já vám teď napíšu které to byly.

1) SPANÍ

Asi týden před soutěží jsme se ptaly Pěvy a Zlatky, jestli budeme jako loni spát na internátě, ale Pěva řekla: „Máte kozačky? Máte! Kdo má kozačky, je velký a spí v tělocvičně.“ Musela jsem uznat, že má pravdu. Holky jsou už opravdu dost velké. Některé z nich dokonce přerostly i maminky, které s námi jezdí jako doprovod (no, ono to u některých maminek není žádné umění, že, Moniko a Katko).

Toho spaní v tělocvičně jsem se zprvu trochu bála, ale potom… Holky, mě se tam tak líbilo! V tělocvičně spaly společně čtyři skupiny. To znamená víc, než 60 mažoretek! Všude se válely spacáky a karimatky, kozačky a hůlky, laky na vlasy a flitry ….. Maminky říkaly, že tam je nepořádek, ale mě to připomínalo medvědí noru a to je moc krásná věc. Hrozně jsem si to užívala. Válela jsem se v těch spacácích a přelézala od jedné holky k druhé. No spát se tam moc nedalo, ale legrace tam byla neuvěřitelná. Raději sem ani nenapíšu, v kolik jsme usnuly, protože to čtou i rodiče a ti nemusí vědět úplně všechno.

2) JÍDLO

Ve Strakonicích jsou moc šikovné paní kuchařky a tak jsem se na každou snídani (mňam), oběd (mňam) i večeři (mňam) těšila. Kromě toho, jsme ještě dostaly moc a moc dobrůtek od maminek. Jedna přinesla koláče, jiná upekla perníček, nebo poslala plnou tašku s jablíčky a také jsme měly čokoládičku a páreček v rohlíčku a těch bonbónků…. To jsem asi také neměla kvůli těm rodičům psát, že jo?

3) VYHLÁŠENÍ VÝSLEDKŮ

A to bylo ze všeho nejlepší. Sobotní pochodovka se docela povedla, i když nějaká ta chybička by se našla. Ale v neděly holky ukázaly, jak se bojuje. O postup se porvaly jak lvice a vyplatilo se. Poprvé v životě pojedeme do Poděbrad na finále. A já se těším, že si tu premiéru jaksepatří užijeme.

P.S. Jen bych chtěla připomenou maminkám, že v Poděbradech by holky mohly mít také hlad.

Vaše ŤUTINKA

Jak se holky zase převlékly

Tento rok jsme jely na základní kolo do Žatce. Moc jsem se tam těšila. V Žatci jsem totiž s mažoretkami byla na naší první soutěži. Ještě před základním kolem měly holky jedno vystoupení v oboře Hvězda, ale tam mě nevzaly, že prý pro mě mají překvapení a že to musím vydržet až do Žatce. A tak jsem držela a mezi tím jsem si trénovala držení palců a fandění.

Když jsme 22. května 2010 ráno vystupovaly v Žatci z autobusu, všechno se mi vrátilo. Jak byly holky hrozně mrňavé, jak se o mě praly v autobusu a jak jsme se všechny společně s mažoretkováním teprve seznamovaly.

Dopolední pochodovka se mi moc líbila. Na náměstí svítilo sluníčko a byla tam spousta lidí. Pak mě holky vzaly na oběd do jídelny a to už jsem se hrozně těšila, na pódiovku v letním kině. Pořád jsem na holky dorážela, kdy už mi ukážou to překvapení, ale oni se jen uculovaly a říkaly, že si mám počkat.

Pak už jsem seděla v letním kině a čekala na vystoupení. Najednou přiletěla nějaká velká včela a šíleně nahlas křičela: „Ma-xin-ky! Ma-xin-ky!“ Ptala jsem se jí, proč tak řve a ona říkala, že viděla hrozně hezké mažoretky a že jim fandí. Udělalo mi to radost. Trochu jsem se nafoukla a prozradila jsem jí, kdo já jsem. Ta Použkovaná mi děsně záviděla a prosila mě, jestli může fandit se mnou a já řekla: „Tak jo.“ Zrovna jsem přemýšlela, proč se Proužkované tolik líbily zrovna Maxinky, když se ozvaly nástupové bubínky a komentátor hlásil, že nastupují moje holky. A v tu chvíly jsem všechno pochopila. Holky měly nové kostýmy! Černožluté, proužkované a nádherné. Hrozně jim to slušelo a já dostala šílenou chuť na med.

Pódiovka se moc a moc povedla. Písničce jsem sice nerozuměla, ale v refrénu se pořád opakovalo: „Haž, haž.“ A tak holky házely a házely, až se proházely k postupu do Strakonic.

A tam se mnou pojede i Proužkovaná.

Vaše Ťutinka