Kolem půvabného jezírka vystoupáme po kamenných schodech na terasu ještě půvabnějších Farneských zahrad. Rybníček, lavička, palmy, spousty zralých citrusů a možnost nádherných pohledů na Koloseum i Forum Romanum. Pokud jsme při návštěvě římského fóra trpěli pocitem zmatku a nepřehlednosti, pohled z teras Palatinu nás tohoto pocitu zbaví. „Jako na dlani“ je příměr naprosto ideální. Pohledy na Kapitol nejsou nijak úchvatné, ale to o tomto římském pahorku platí i z jiných míst. Střechy, osamělé koruny stromů, v pozadí se objevují sochy monumentálního pomníku Viktoria Emanuela nebo kopule samotného chrámu svatopetrského ve Vatikánu. Vrátíme se tedy opět nad římské fórum, a ještě z jiné terasy, a opět… a teprve když se dostatečně „nakocháme panoramaty“, vydáme se do střední části Paltinu. Směrem ke Kapitolu míří cesta k podzemním prostorám, považovaným za rodnou chýši samotného Romula (oproštěné ovšem od bájí o kojící vlčici). Tato podzemní komůrka oku příliš nelahodí, a leckoho by mohly přepadnout pochybnosti o historické věrohodnosti, nicméně Palatín je za rodné místo Romula považován všemi názorovými proudy historie. Centrální část Palatínu je plošina porostlá palmami, borovicemi a piniemi, mezi nimiž nacházíme kamenná a cihelná torza z ranného období císařství, především pak s postavami rodiny Octaviána Augusta, milované manželky Livie a jejího syna Tiberia.

Na okraji plošiny nás zaujme zajímavá drobná stavba, jakýsi kříženec domku dělnické kolonie, venkovského kostelíku a loveckého zámečku. Vydáme se tam. Blížíme se do oblasti sídel rodu Flávijovců.

A uděláme dobře. Dojdeme totiž na jižní okraj Palatinu a pod námi se objeví rozlehlá travnatá plocha, s písčitou cestou kopírující trasu dávných soubojů koněspřežných dvoukolek. Na těchto místech se před zraky Kaligulovými neodvážil zvítězit nikdo jiný, než družstvo zelených. Těsně pod nám jásaly davy patriciů i zmáhajících se plebejců. Pod námi je Circus Maximus. Jsme na jednom z nejkrásnějších míst v Římě.

Červenohnědé rozvaliny nás lákají k podrobné prohlídce, zaujme nás soukromý stadion císaře Domitiána a romantické zbytky lázní Septimia Severa.

Kdyby už tak nebolely nohy, kdyby tak šlo vzlétnout mezi racky a šedohlavé vrány. Nejde to, nohy bolí, křídla nemáme, a tak sestoupáme směrem k pahorku Celius kolem porostlých cihlových oblouků římského akvaduktu k východu na Piazza Aventino. Pamatujeme ovšem na to, že Circus Maximus je nedaleko. Zachováme se podle toho. Dráhu antického stadiónu si projdeme mezi běžci a pejskaři. Nikdo nenadává na běžce ani na psy, turistu tu skoro nepotkáte a místní pohled na Palatín je možná vůbec nejhezčí. Jedno je nám jasné, pokud se do Říma někdy vrátíme, vrátíme se také sem.