Významné dějiště tzv. her se nacházelo na ploše dnešního náměstí Piazza Navone, které je obklopené obytnými domy, božími stánky a vyplněné fontánami. Nejrozlehlejším závodištěm byl Circus Maximus, v dobách největší slávy pojal 250 000 diváků, dnes se zde prohánějí psi a procházejí penzisté. Za vlády krutých vládců jako Tiberius, Nero nebo Caligula museli římští občané za krvavou podívanou do menších amfiteátrů, které přinášely uspokojení pouze omezenému počtu zájemců. Největší a nejobdivuhodnější arénu však nechal postavit až dobrotivý císař Titus. Vládce, který si některé večery stěžoval na to, že ještě neudělal dobrý skutek. Mozart památce Titovy dobrotivosti věnoval operu La Clemenza di Tito. Císař sám krvavé hry neuznával, „Co na tom, že tuto zábavu nemám rád, když milovaný římský lid si ji přeje,“ říkal na svou vnitřní obhajobu. A římský lid byl vskutku spokojen. Na místě, kde kdysi stávala obrovská socha Neronova, zvaná Kolos, nechal postavit dílo, které předčí jen egyptské pyramidy, či Velká čínská zeď. Psala se sedmdesátá léta našeho letopočtu, když císař Titus uvedl v Koloseu tzv. stoleté hry. Tehdy zahynuly tisíce šelem a stovky lidí. Na zákaz surových her pak stavba čekala přes tři sta let. A dalších tisíc let čekala na zákaz drancování. Mnoho pozdějších římských památek bylo postaveno z materiálu Kolosea. Dnes je nejnavštěvovanější památkou antického světa. Právem. Při pohledu na ní se však musí každé trochu myslící bytosti vybavit některé nepříjemné otázky.

Kolik by stálo vstupné, kdyby byly podobné hry obnoveny?

Na kolik let dopředu by byla rezervována místa?