Dovolenkový deník 2008

 Kapitola 1

Kam letos? No přece do Itálie!

>

          26.8.2008

Letošní rok byl odjezd do Itálie (neříkám na dovolenou na zotavenou úmyslně, zotavuje se ten, kdo něco dělá a my neděláme nic – což je samozřejmě nadsázka) poněkud opožděný – původní termín červnový se díky nemoci L. změnil na konec, resp. poslední týden srpna. Co že se přihodilo? Nejprve to byl vřídek na dvanácterníku, to jsme prostě jednoho dne odpoledne po čtvrté odjeli do domažlické nemocnice na pohotovost a domů jsem se vrátil sám, protože tam zůstala ležet. Sice jen na 4 dny, ty ale přinesly další komplikaci – ranka po kanyle (říká-li se tak jehle po kapačce) se zanítila, praktický lékař to považovat za nežita, předepsal antibiotika, ta nezabrala, navíc další komplikace, takže odjezd zpátky do nemocnice, kde jí ruku, už notně oteklou, čistili (otok) po rozříznutí pod narkózou. Všechno skončilo pomalu v polovině srpna, vřídek se mezitím zahojil… stav českého zdravotnictví nahlíženy zblízka je velice tristní.
Jedno pozitivum to mělo – 11.června jsme přestali kouřit. A nekouříme dosud. 

Téměř klasický obrázek léta na našem dvoře: auto a karavan připravený k odjezdu.

Cíl cesty byl daný od loňského roku – kempink Mare Pineta, jako loni. A letos snad trochu lépe, bez komplikací. I když – nejsou-li komplikace, je život nuda. Nicméně – lépe číst o komplikacích jiných, než je prožívat sám, i když na druhé straně – jak o nich psát, když je člověk neprožije, anebo alespoň o nich neslyší vyprávět, že jo.

Nahoru

**************************************************************************************

Vzhůru na cesty!

Odjeli jsme v neděli 24. srpna v 11 hodin a dá se říci, že podle plánu. Počasí bylo vhodné na jízdu, žádné horko, ani na kraťasy to nebylo.

Nahoru

Kapitola 3

Příběh ledničkový

Letos to vypadalo, že všechno bude bez nenadálých příhod, pouze s běžnými problémy, které jsou doprovodným jevem každé události, vymykající se každodennímu životu. To jsem si myslel, ale skutečnost byla jako každý rok jiná. Karavan stál od počátku června na dvoře, nakonec jsem ho odstavil na místo, kde by ještě letos měl stát altánek a pár dnů před odjezdem jsem natáhl kabel, abych vyzkoušel ledničku. Napíchl jsem ho zvenku do místa, kam patří a všechno se rozběhlo, jak se patří. Lednička chladila, světýlka zapojená přes 12 V trafo svítila, zásuvka na 220 voltů fungovala… co víc si přát. A přece, cosi chybělo. Veškerá připojení jsou ve vnitřním úložném prostoru a tudíž pod matracemi. Takže jsem vymyslel – a vzápětí taky realizoval – vylepšení. Na boční lištu vedle vnitřního vařiče (který stejně nefunguje, protože kolem kohoutku uchází plyn a nechat to opravit nějak nevyšel čas) jsem namontoval dlouhou rozdvojku na 9 zásuvek. Notebook, nabíječky a tak různě. Připojil jsem ji do zásuvky a napíchl na ni ledničku. Načež venkovní zásuvka začala vydávat podivné zvuky a čoudit. Přívod elektriky jsem odpojil, odborně zásuvku prohlédl, zapojil… a znovu totéž. Pravda, zásuvka už byla stará, bude nutno ji vyměnit, přičemž nejdříve pochopitelně zakoupit. Naštěstí byla sobota a v elektro prodejně ve Kdyni otevřeno. Ukázal jsem starou zásuvku, máme, dostalo se mi ujištění, zaplatil jsem a doma porovnal, co jsem to vlastně koupil. Byla to zástrčka, nikoliv zásuvka. A protože bylo dvanáct hodin a obchod zavřený, bylo vymalováno. Je známo, že my Češi jsme mistry improvizace, takže jsem zapnul mozkovici, venkovní prodlužovací kabel jsem zapojil přímo do rozdvojky vedle trafa, takže proud šel jak do zásuvek 220 voltů, tak do trafa a odtud do světýlek 12 voltů nad sporáčkem, stolkem u dveří a válendou.
Vyzkoušel jsem: co mělo svítit svítilo, lednička nechladila. Prostě ani ťuk. To mě znervóznilo a dost. Bez ledničky v horku? Nemožné. V noci jsem dvakrát vstal a se šel podívat, jestli náhodou… ne. Ani náhodou. Ráno znovu, opět nic, nic, nic. Odtáhl jsem ledničku z fochu pod umývadlem, a prozkoumal ji vzadu. Kompresorek byl teplý, musela tedy běžet. Běží a nechladí. To už bylo na palici. Vniklé dilema – co dál jsem vyřešil sázkou na jednu kartu. Prostě pojedeme, na místě uvidíme. Byla neděle ráno, odjezd jsme naplánovali na jedenáctou hodinu, tak jsem prostě stáhl karavan ke vratům, naložili jsme tam věci a v jedenáct vystartovali.

Nahoru

Kapitola 4

Zastávky a nocování

První naše občerstvovací zastávka - Německo, Eggenfelden

První zastávku jsme udělali ve dvě odpoledne za městečkem Eggenfelden hned u prvního odpočivadla, kterých je kousek dál ještě několik, poseděli jsme u kamenného stolku, cosi zakousli, kávu popili, s pejskem se prošli a po druhé odpolední pokračovali dál. Rakouskou známku na 10 dní jsem si nechal štípnout na neděli, v pohodě dojeli jsme do Burghausenu, pokračovali na Freilassing, odtud po užších silničkách podle směrovek na dálnici na Salzburg, lízli jsme kraj města, dvě tři světelné křižovatky a byli jsme na dálnici. Tudy jsme jeli před dvěma roky, bylo to ve všední den a byl daleko silnější provoz, než dnes. Po dálnici jsme pokračovali směr Villach, což je skoro na italské hranici.

Předtím (v 17.20) jsme ovšem zastavili na další odpočinek a to u městečka Klagenfurt na karavan placu, kde jsou travnatá stání na zaparkování auta i s karavanem, benzinovou stanicí, restaurací, záchodky (za 30 centů). Velice se nám parkoviště líbilo a dalo by se tam dobře nocovat, jenomže na spaní jsme za sebou měli zatím málo kilometrů a tak jsme pojedli, dali kávu, prošli se s Beníkem a v 17.36 jsme pokračovali dál. Za sebou jsme měli 343 km. Vzhledem k času odjezdu z domova bylo jasné, že se vyspíme někde na parkovišti u čerpací stanice. Zkusili jsme to už loni na pár hodin, letos jsem chtěl naspat trochu víc, nejlépe klasicky od jedenácti do šesti. Nerad bych totiž opakoval tehdejší „výkon“, z něhož jsem se vzpamatovával dva dny. Z Klagenfurtu jsem se proto před noční pauzou snažil najet co nejvíc kilometrů, abychom dopoledne měli před sebou už jen krátkou část cesty. Ještě před zastávkou na spaní jsme tankovali a kupodivu stejně jako loni u tankstelle A9710 Feistritz. Zaplatili jsme 47.23 €, za 34.25 litru benzínu Super, litřík tedy za 1,37 €.Do Villachu zbývalo asi 30 km, krátce poté je hranice s Itálií. Čas na noční pauzu nastal v půl desáté, dvě hodiny poté, co jsme míjeli Udine. Zastavili jsme na dálničním parkovišti u městečka Cessalto, v provincii Treviso v oblasti Veneto. Část města se jmenuje Calstorta, oplocené parkoviště je samozřejmě z obou stran, po pravé straně ve směru jízdy na Benátky (čili tam, kde jsme zastavili) trochu menší, než naproti přes dálnici. Velká budova občerstvení Autogrill – samoobslužná restaurace s bohatým sortimentem jídel a všelijakých pamlsků a samozřejmě obchod s různými autodoplňky, suvenýry, hračkami…jenom zběžně jsem to omrknul cestou ze záchodků v suterénu (čistých a vzorně uklizených) protože se muselo projít kolem regálů se zbožím a kasy.

Galerie z cesty k moři

Kromě horní desky dvou plastových stolků, které nešly nikam uskladnit a byly na velkém dvoujlůžku v karavanu, povedlo se všechno uložit do přihrádek nebo pod lehátka, takže když jsme zastavili vedle auta a karavanem z jedné strany a menším kamiónem ze strany druhé, dal jsem boudu na nožičky a desky stolků prostě šoupnul pod karavan. Místo měl i pes na zadním lůžku. Tento způsob nocování je poměrně oblíbený, na některých parkovištích stálo karavanů deset, patnáct a mám známého, který jezdí s přítelkyní po Evropě větším stejšnem a žádné kempy nehledají a tudíž ani neplatí. Utáboří se na parkovišti, tam v pohodě přespí, pak nechají auto v místě, které si chtějí prohlédnout a večer zase parkoviště. I to má svůj půvab a zvlášť pro člověka, kterému je třicet a cestuje spíš za poznáním, než za pobytem u moře. Zalehli jsme po desáté, psovi bylo divný, kde to spí, ale vzhledem k tomu, že se mu dostalo procházky ten den už po čtvrté, páníčkové byli s ním a dostatek potravy taky, tak to myslím příliš neřešil. Zpočátku jsem měl trochu obavy z rámusu, ale kromě občasného nastartování a odjezdu několika okolních aut se spalo docela dobře. Trochu mě překvapila poněkud chladná noc, přece jen už jsme byli na jihu… uvidíme, řekli jsme si a v poklidu spali až do rána. Všichni tři.Budíček někdy kolem šesté hodiny, provedli jsme hygienu v Autogrillu, obešel jsem parkoviště s foťákem a hlavně s kamerou (to byl nový letošní fenomén, například popisovaná trasa, resp. její část je k vidění zde ), nasál jsem vůni dálek, pokochal se vycházejícím sluncem a okolím – kousek od nás nocoval automobilový závodník s kamiónem, jiný kamión vedle vezl loď a její majitel jej doprovázel v bavoráku… nocovalo zde taky plno obytňáků čili obytných aut různých velikostí a stáří (většina z nich a zvláště ta novější jsou z půjčoven) do toho auta na dálnici a tak jsme nastartovali a těsně před sedmou hodinou vyrazili na další, závěrečnou etapu naší cesty.

Nahoru

***********************************************************************************************

Kapitola 5

Mestre nejsou Benátky.

Provoz na dálnici poněkud zhoustl a nebylo divu. Blížily se Benátky, krajské město. Jede-li člověk do těchto míst poprvé, má po příjezdu mezi první domy, obchody, fabriky a skladištní haly tendenci se domnívat, je v Benátkách. Není tomu tak – všechno, co se rozkládá na pevnině, je Mestre, Venezia (Benátky) leží na laguně. Z pohledu správního členění jsou Benátky tzv. "comune", Mestre je tzv. "frazione" Benátek. Dalšími "frazione" (cosi jako frakce, čili části) jsou: Chirignano, Favaro Veneto, Marghera, Murano, Burano, Giudecca, Lido, Zelarino. Nicméně, s 176.000 obyvatel je Mestre osmnácté největší italské město a třetí město v regionu Veneto. Něco málo místopisu není na škodu, ale vnímal jsem spíš náklaďáky před sebou, protože jejich předjíždění byl poněkud složitější manévr. Nejdříve bylo třeba najet co nejblíž, potom v levém zpětném (přídavném) zrcátku zjistit, jestli je za námi dostatečná mezera a v levém pruhu se neřítí žádný blázen (na italské dálnici je – na rozdíl od zlidovělého tvrzení – těch bláznů daleko míň, než na dálnicích našich), vyhodit blinkr a přišlápnout plynový pedál, aby se za námi při předjížděcím manévru nenaštosovalo příliš mnoho dalších rychlíků… Před Benátkami (Mestre) jsme zaplatili 15.10 za dálnici. Že se vybírá možná 10 km před městem jsem loni nějak nepostřehl...Před sebou jsme měli poslední hlavolam – v systému odboček a výjezdů z dálnice trefit se na tu správnou odbočku na Ravennu. Po loňské zajížďce jsme cedule sledovali velmi pozorně, takže jsme ani nepotřebovali navigaci a na první pokus sjeli z dálnice mezi poslední domy a pak už jsme uháněli po známé silnici ss 309 směr Ravenna. I když uháněli… dobře padesát kilometrů padesátkou v obcích a sedmdesátkou mimo obce za náklaďákem, který se prostě předjet nedal a nedal do doby, než konečně zajel k benzině na svačinku. Tahle silnice podél pobřeží (pozor, na moře vidět není takřka nikde) je sice nevalného povrchu, zato však rovinatá a poměrně živá (ve všední den dopoledne, zpátky jsme jeli v neděli večer a jezdilo aut o poznání méně a jenom osobních). Sympatické na ní je také to, že vesnice a městečka jsou sice na dohled, ale často mimo a omezení rychlosti na v obci povinnou padesátku se objeví jen sporadicky.
Cesta nebyla volná dlouho, dojel jsem další náklaďáky, a to dokonce 3… Že nemám před sebou volnou silnici mi nevadí do té doby, než se chci porozhlédnout kolem – to prostě nejde. Sledovat pozorně auto před sebou a pokud je vidět dál, tak i provoz před ním je nutnost, protože vždycky ten, kdo má naťuknutý předek, je propadající…

Karavan je sice brzděný, auto má taky dobrý brzdy a obojí zastaví na fleku, zkoušet nicméně brzdnou dráhu v silničním provozu daleko od domova…raději ne. A tak jsme v poklidu dojeli do známých míst, na prvním ukazateli odbočili na Lido di Spina (což se posléze ukázalo jako nesmysl, protože odbočit na Spinu se dalo ještě o kilometr dál a nemuselo se projíždět ulicí kolem kolonády Lido Degli Estensi), projeli jsme pár ulic (kolem kolonády) s poněkud nerovným povrchem a před námi byla brána kempu.
Dál to pokračovalo jako loni, v recepci jsem dostal nabídku volných míst, chlapec v tričku s nápisem staff (z angl. zaměstnanec, personál) jel na kole před námi a ejhle – jedno za tří nabízených míst bylo to, které se nám líbilo loni. Pod piniemi (moc jiných stromů tam ani neroste), jedna z nich má kmen ohnutý těsně nad zemí, na vyvýšené ploše v rohu křižovatky u brány, kterou se jde na pláž. Ze židliček pod slunečníkem jsme viděli na asfaltovou cestu k Rondelu (obchody, pizzeria a jeviště pro večerní diskotéky), vpravo na cestu k umývárnám, vlevo pak na cestu mezi stabilní karavany rakouské cestovky. Zatlačit naší budku na to pravé místo nám pomohl německý soused naproti, vytáhl jsem adaptér na el. proud, položil jej spolu s kabelem na sloup a čekal na zapojení (při vybalování věcí z auta a karavanu). Elektrikář přijel za necelou půlhodinku, na rozdíl od loňských extempore zapojení proběhlo v pohodě. A přišla chvilka napětí: budeme mít studené potraviny a pití či nikoliv? Opatrně jsem položil dlaň na mrazáček... a chladil! Jupíí!

Našemu pobytu nic nestálo v cestě. Letos jsme ujeli ze dvora našeho obydlí až na místo v kempu 778 kilometrů.

                                       Naše ležení a dočasný příbytek. Příběh ohrádky v další kapitole.

Nahoru

Pokračování ve druhém díle!