Nejdříve se podívejme na obrázek z roku 1972. Že je to nádhera? Prostě něco úžasného, budícího obdiv a trochu i utajovanou závist. Že ne? Žádný obdiv, žádný úžas? Pak je tu jediné možné vysvětlení. Nejste kluk, a nepíší se sedmdesátá léta.

Pro mládence, kteří v této době očekávali slavnostní předání občanských průkazů, nebyl zisk osobního dokladu pouhou vstupenkou na nepřístupné filmy, ale především možností obhájit právo na řidičský průkaz skupiny M. Tak je to! Papíry na fichtla byly snem většiny patnáctiletých kluků. A samozřejmě také ten stroj. „Kozí dech“ po dědovi závist moc nevzbuzoval, ale jelo to. A SAMO !! Za řevu a smradu se to začalo pohybovat. Pionýr jednadvacítka byl už o dost silnější kafíčko, zvláště když se odstranily ty dědkovské plechy vepředu. Ale zdaleka nejobdivovanější mašina, hoši ve středním věku mi dají zapravdu, nejskvělejší mašina byl Mustang. A zvednout Mustanga na zadní byl ten nejobratnější a nejhrdinštější kousek, kterého bylo možné v běžném klučičím životě dosáhnout. Vlastnit pak ještě fotografický snímek onoho slavného okamžiku, znamenalo vlastnit nadosmrti velecennou osobní relikvii. A já, autor těchto stránek, člověk, který postavil na zadní pouze několikrát stopětasedmu, a to ještě pořádně nevěděl, jak se to vlastně stalo, člověk, který svou Čízu po čase prodal, aby mohl šetřit na pohodlí osobního automobilu, tedy já jsem velice pyšný na to, že jsem krátkodobě dostal tento snímek do vlastnictví, spolu s jinými dalšími, abych pomocí svěřeného materiálu mohl čtenáře seznamovat s osudy zajímavého a statečného chlapíka. Ten chlapec na snímku je totiž Zdeněk Sedláček.

Podívejme se tedy do historie Zdeňkovy sportovní kariéry krok po kroku, a to právě od nádherných okamžiků za řidítky v kategorii 50 ccm - sériová. Honění vétřiesek však Zdeňkovi nadlouho nevystačilo a tak již za dva roky nasedá na stodvacetikilovou Jawu 250. To už je jiná jízda! A jiný zvuk !! Mistrem světa v motokrosu se zatím stává Jaroslav Falta (berme to prostě tak, od Mojsejeva to byla sviňárna) a ČZ250 je vyhlášena strojem roku 1974 a 1975. O světové vavříny bojuje Jiří Churavý, Antonín Baborovský, Zdeněk Velký..., šestidenní soutěže jsou triumfem Jawy a na ploché dráze se vyskytuje jedině tato značka. Český kluk má o čem snít. Zdeněk se před vojnou rozhoduje mezi terénem a silnicí. Po vojně nasedá za silniční stroj, aby se dvakrát ve dvou závodech vymáznul v soutěži do vrchu. Nedá si však říct. Je rozhodnuto. Zůstává na silnici, a pomalu a jistě „míří do beden“.